Lítáme na dovolenou do celého světa (pokud tedy na Islandu nebouchne sopka a nevyvrhne popel na celou Evropu). A přitom máme za rohem místa, kde jsme třeba nikdy nebyli.

A občas je to docela škoda. Třeba Český ráj. Každý zná Prachovské skály a Trosky. Ale co třeba Hruboskalsko? To už tak známé není, přitom tam jste z Prahy za hodinku. Já to mám ještě mnohem blíž, myslel jsem, že mám zdejší skalní město docela prochozené, ale nikdy mne nenapadlo odbočit z oblíbené „hřebenovky“ (cca 350 m n.m.) Hrubá skála – Valdštejn a zajít si asi 1,5 km bokem ke Kopicově statku. Až nedávno. A nestačil jsem se divit, co jsem léta bezděčně míjel.

Kopicův statek (původně Jirošova rychta podle rodu prvního starosty Turnovského okresu Františka Jiroše, který se zde narodil) byl postaven v roce 1787 rolníkem Jiřím Jirošem, předkem zmíněného Františka. Patrová usedlost s pavlačí, v typickém pojizerském stylu, stojí na nádherném místě na kraji louky, na samotě u lesa. Už sám statek působí pohádkovým dojmem, také se tu několik pohádek točilo, třeba Princ Bajaja nebo Princ a Večernice. Ale jeho dnešní kouzlo je znásobeno skalní galérií v lese za statkem, vybudovanou svérázným naivním umělcem Václavem Kopicem.

Václav Kopic (1909 – 1978) se na statek přistěhoval roku 1932. Kromě těžké práce na statku se sedlák bez formálního vzdělání chtěl naučit hrát na harmonium. Pořídil si tedy jedno domácí a vlastní vůlí se naučil číst noty a podle nich hrát. Dokonce pak hrával na mších v kaplích Valdštejna a Hrubé skály (byť prý poněkud svérázně). A varhany se mu staly inspirací i pro další umělecké sklony – tentokrát sochařské. Vrhnul se na okolní pískovcové skály a balvany v roklince za chalupou a začal je zkrášlovat tesanými reliéfy, jak jinak než opět trochu svéráznými (asi nejrealističtější skulpturou jsou právě varhany).

Jeho naivní sochařská díla nemají vždy ideální proporce, historická věrnost také nebyla jeho cílem. Celkově však působí přírodní galerie neuvěřitelně podmanivým dojmem. Umělecká hodnota je samozřejmě zanedbatelná, historická asi také, naopak by se mohlo zdát, že do chráněné přírodní oblasti taková lidová tvořivost snad ani nepatří, přesto musí krátký okruh kolem rokle každého uchvátit. Posuďte sami.

Jedním z prvních děl byla soukromá rodinná kaple i se Svatým Václavem.

Svatý Václav v detailu:

Oblíbené varhany. Komunisté Kopice moc nemuseli, jeho náboženské motivy se nedržely oficiální linie moderního socialistického člověka. Ale varhany byly celkem neutrální (byť se na ně hraje v kostelech), takže se dostaly i do předlistopadových turistických průvodců. Jako jediná fotka, která prošla.

I když proč vadilo vyznání mamince, to nevím.

Posledním Kopicovým dílem, dokončeným těsně před smrtí na první svátek vánoční roku 1978, byla věštící kněžna Libuše:

K Libuši patří Přemysl Oráč:

Ve starých pověstech českých zůstáváme u Horymíra na Šemíkovi:

Skutečnou historickou postavou je Jan Hus, ztvárněný poněkud neobvykle:

A další historická postava, Jiří z Poděbrad:

Detail prozrazuje, že Kopic byl i vizionářem. Myslel i na úplně jiného Jiřího, toho současného, když do skály vytesal: „Kdo chce všem vyhověti, nevyhoví nikomu“?

A jedním z nejmladších Kopicových hrdinů byl i prezident Masaryk, jak jinak, než na koni:

Mou romantickou duši ale nejvíce potěší velmi nezvyklý Amorek – „Každého trefím!“

Na závěr ještě doporučím zájemcům blog kolegy Folprechta, který mne o pár dní předběhl, takže jsem váhal, zda vůbec se opakovat. Ale nakonec jsem se rozhodl, že opakování je matkou moudrosti.