Vjezd do Vrátné doliny střeží zvláštní dvojka. Chlapácký Jánošík zádumčivě hledí vstříc turistům z kopečku nad Terchovou, valašku ležérně přes rameno. Mnich hledí na své ruce opřené o skálu.

Jánošík svou autoritou působí na turisty, aby se chovali slušně, mnich se modlí, aby to Jánošíkovi vyšlo, i když je jen nerezově plechový. Mnich je kamenný. A turisté se jen hrnou, zvláště za tak nádherného počasí.

Modlící se mnich nad vstupem do Vrátné doliny

Já se nebojím ani plechového zbojníka, ani kamenného řeholníka. To už mne spíše poplaší nápis na hotelových dveřích: „Zákaz kŕmenia divých svíň“, no kdo by to byl řekl.

Mám v plánu docela náročnou trasu po hřebenech Malé Fatry lemujících Vrátnou dolinu ze západní strany, takže se nestylově na hřeben nechávám vyvézt lanovkou. Rázem se ocitám o pár set nadmořských metrů výše, těsně pod hřebenem holých fatranských vrcholků, po pravé ruce ten nejvyšší z nich, Velký Kriváň, 1709 m n.m.

Fatranský Velký Kriváň

Já však mířím opačným směrem, doleva, k jednomu z nejhezčích vrcholků v okolí, majestátnému i divokému Chlebu. Ještě čerstvé nohy a plíce mne bez problémů vynesou společnými silami na vrcholek s výhledem na celou mou předpokládanou trasu. Pozorně hledím pod nohy, poslední výškové metry vedou po ušlapané suti nad propastí, která z této strany vypadá hrozivě. Až ji uvidím za půl hodinky z vrcholku Hromového, už tak hrozná nebude, není to tak kolmá stěna, jak se zdá svrchu.

Chleb

Těsně pod vrcholkem Chlebu, přede mnou Hromové, vzadu Velký Rozsutec

Moc se nezdržuji, vrcholek je v obležení svačících turistů, houska se salámem poráží vše ostatní. Mne hřejí fit tyčinky v batohu, ještě však doba nedozrála, budou se hodit později. Celý hřeben přede mnou je holý, porostlý travnatou barevnou pokrývkou, červenající se vstavači a hvozdíky, modrající se zvonečníky, žlutící se škardou. A všemu kraluje v dáli skalnatý vrchol rozervaného Velkého Rozsutce, který z této výšky zcela zastiňuje svého menšího blížence a jmenovce s přízviskem Malý.

Slunečný den přilákal davy, šlapu v zástupech převáženě česky mluvících turistů, držím si své pravidelné tempo, nevadí mně předbíhající kolegové, kteří nasadí ostrý cval a povýšeně mně ukazují záda, aby pak udýchaně odpočívali půl hodiny v nejbližším sedýlku nebo předvrcholu. Takto se párkrát míjíme, už je mám v duchu rozdělené – starší muž s hůlkami na nordic walking (místy zde ve skalnatém terénu spíše překážejí) a jeho mladší přítelkyně prohlašující se za kamzíka (a taky tak poskakující), šestičlenná parta studentů zřejmě ne příliš zkušených v turistice, samotář s trochu staromódním, ale praktickým vybavením.

Hromové

V pozadí Velký Rozsutec, vlevo za ním nesměle vykukuje Malý Rozsutec

Stěny a masív Grúně

Výstup na Hromové pořád ještě docela jde. Rozsutec se pomalu, ale jistě přibližuje. Čeká mne táhlý hřebínek s několika nenápadnými vrcholky, souhrnně nazývaný Stěny. Celkově spíše klesám, cestou si fotím květiny, kterým letošní léto vyloženě svědčí. Dokonce i lilii zlatohlavou objevím. Ze Stěn cesta vytrvale směřuje níž a níž, při pohledu na masiv Poludňového Grúně před sebou poprvé přichází myšlenka, jak by to bylo krásné, kdyby vrcholy spojoval most a nemuselo se pořád chodit nahoru-dolů.

Cest do sedla začíná být nepříjemná, sestupuje se po kamenech a kolena i stehna dostávají zabrat. A to ještě nejsem ani v půlce plánované cesty. Dnes poprvé přichází paradoxní stav, kdy se těším, až půjdu do kopce. A ne naposled.

Na Grúni konečně nastává očekávané lámání chleba. Prakticky celý dav zamíří doleva, k chatě kousek pod námi (relativní kousek, na odskočení pro další vodu to rozhodně není, budu muset více šetřit). Od chaty jede sedačková lanovka do doliny. Dnes mají odpracováno, sedačka je doveze k haluškám a pivu. Já to ovšem lomím doprava, dále po hřebenu. Směr Stoh a Rozsutec.

Konečně trochu klidu a samoty, začínám potkávat i protijdoucí turisty, kteří se na předchozích úsecích skoro nevyskytovali, z Chlebu až ke Grúni to vypadá jako jednosměrka. A dokonce je nás tu tak málo, že se zdravíme – už jsem myslel, že ten pěkný zvyk z Fatry vymizel. A i turisté polovičního věku, než je ten můj, klidně zdraví Ahoj, Dobrý den je spíše výjimkou. Cítím se skvěle. Hledím shora na hotel Boboty hluboko pode mnou, snad stihnu večer bazén.

Hotel Boboty v údolí

Klesám pomalu, ale jistě. Přede mnou nádherné sedýlko porostlé vysokou trávou, za ním mohutný a hrůzu nahánějící holý masiv nepřátelského Stohu. Ten dnes rozhodně v plánu nemám, dá se obejít skoro po vrstevnici do sedla Medziholie, nástupu na skalistý Rozsutec, který už zakrývá výhled na zbytek pohoří po levé straně. Jen mne znervózňuje ten údaj na směrníku – proč 2 hodiny, když to Medziholie skoro vidím kousek přede mnou, to by přece neměla být ani hodina.

Ó, jak dokáží hory klamat tělem. K vrstevnici musím kus vystoupat po svahu nenáviděného Stohu (trauma z něj si nosím od studentských let, kdy ostatní vrcholky jsem chodil několikrát ročně, ale na Stoh jsem si troufnul jen dvakrát za celých pět let studia v nedaleké Žilině). Tentokrát žádné vytáčky a serpentiny, cesta vede rovnou nahoru po spádnici a začíná přituhovat. Pár set vzdálenostních metrů šlapu půl hodiny, nabírám tím naprosto zbytečné výškové metry, které nepotřebuji a zase je budu muset sklesat. A potím litry potu, vody v láhvi povážlivě ubíhá, naštěstí vím o pramenu v Medziholí. Co naštěstí nevím je, že pramen je v letošním létě vyschlý a k nejbližší vodě to teď mám asi 3 a půl hodiny cesty. Vědět to, tak to snad vzdám a vracím se taky na lanovku.

Hrozivý a nenáviděný Stoh – hodinový stereotypní výšlap do kopce bez chvíle odpočinku

A i cestu po vrstevnici si pamatuji tak nějak jinak, přímější. Skutečnost je taková, že sice vrstevnici zhruba sleduji, ale přes kořeny a balvany stylem pět metrů nahoru, tři metry dolů, tři nahoru, pět dolů. A pořád dokola, kolena úpí, na to nejsou trénovaná. Hlavně vazy v levém z nich si stěžují čím dále tím více, hlasitěji a bolestivěji. Že bych měl v bermudách nějaký zapomenutý hřebík v místě levého kolene? Nakonec ty dvě hodiny stihnu přesně akorát, bez rezervy. Medziholie přede mnou vypadá svou pohodou přímo zázračně, ten pohled doslova nabíjí energií.

Velký Rozsutec

Vytahuji energetickou tyčinku a obědvám. K pramenu je to kousek dolů kopcem, co by člověk kvůli vodě neudělal. Až když vidím zabedněnou studánku s trčící nekonečnou hadicí mizící v trávě, začínám se obávat nejhoršího. Zvedám bednění a vidím pár centimetrů vody kalnější, než byla loňská rozvodněná Ganga při návštěvě indického Váránasí.

Co teď? Vzdát to a zamířit nejkratší cestou do Štefanové (asi dvě hodinky)? Nebo riskovat s bolavým kolenem a bez vody hrozivě krásný Rozsutec a do Štefanové jít zadem (nejméně 3 a půl hodiny)?

To si povíme někdy jindy (ale prozradím: samozřejmě to vezmu přes Rozsutec).

Sedlo Medziholie a vrchol Velkého Rozsutce