Čína. Jméno země je u nás současně synonymem pro její kuchyni. Ale pravá „čína“ vlastně neexistuje, v tak rozlehlé zemi to vlastně ani nepřekvapí. Existuje zde mnoho různých kuchyní, závislých například na přírodních podmínkách toho kterého regionu. Ale žádná z nich není to, co nám podávají Vietnamci ve svých verzích fastfoodu, to skutečně nemá s „čínou“ společného vůbec nic.

Ale nezabývejme se žádnou z těchto regionálních čínských kuchyní, nechme stranou jídla pekingská, kantonská či sečuánská. Pojďme se podívat na ulici, co se prodává jako rychlé občerstvení pro místní. Typickým znakem takového občerstvení je jeho praktické uzpůsobení pouliční konzumaci. Takže vše je na špejli, aby bylo možno jídlo držet jednou rukou – i párečky zde prodávají po jednom, nabodnuté na dřívku. Výjimkou jsou různé pařátky a nožičky všelijakých tvorů – ty mají ponechaný kus holé kosti, nahrazující právě tu praktickou špejli.

Největší pochoutkou pro domorodce nejsou libová masa, jak jsme zvyklí u nás, naopak. Čím více chrupavky, tím oblíbenější pochoutka. Vedou drůbeží pařátky obalené cáry kůže a prasečí nožičky se strhlými paznehtíky – nevím, proč mně to vždy asociuje mučení a strhávání nehtů…

Ovoce a zelenina se sice prodávají i v čerstvé podobě, často jsou k vidění různé plody sušené, ale jednoznačně vede podoba kandovaná. Od meruňky přes kiwi po zázvor.

Oblíbená jsou slepičí čajová vejce – vařená v čaji. Pěkně hnědá, mírně zapáchající. Chuťově ale takřka stejná, jako ta vařená ve vodě. Protože však takové vejce nenapíchnete na špejli, na trhu na ně obvykle nenarazíte. Vejce zastupují ta křepelčí – několik je jich pěkně za sebou rozklepnutých do formičky, kterou prochází špejle, celé je to pak uvařené a před podáním i ofritované na oleji.

Ale největší zážitek poskytnou stánečky s masem různého druhu. Od ryb, přes různá masa klasická (drůbeží, hovězí, vepřové i skopové), hadi, mořské potvory a zlatým hřebem je hmyz. U mas to není vždy zrovna kotleta – kromě i u nás oblíbených býčích varlat jsou nabízené třeba beraní penisy (dlouhé, ale tenké), různé jazyky, vnitřnosti – vše opět na klacku. Před podáním ponořené na chvíli do vařícího oleje.

Hadi jsou ve variantě mořské a suchozemské. Mořští zhruba třikrát dražší. Mořské plody nekončí krevetami a škeblemi, jsou mezi ně počítány i chobotnice, kalamáry, řasy, mořské houby (krásně barevné, ale jen do opečení, pak tradičně zhnědnou), hvězdice, sumýši (mořské okurky), krabi a mnoho dalšího, těžko pojmenovatelného.

Králem je hmyz. Štíři od velkých (na špejli je jen jeden), přes střední (po třech) až po malinké. Včelí larvy. Různé druhy švábů. Tesaříci, potemníci. Deseticentimetrové stonožky s červenými nožičkami. Kobylky. Cikády. Na co má kdo právě chuť.

My jsme neodolali. Dáváme si hvězdici: chutná trochu jako prázdný trojobal od řízku, není to špatné. Chobotničky: skvělé, nepříliš odlišné od těch, které si můžete dát i u nás, tady ale znatelně levnější. Had: tužší, než jsme čekali, hodně žvýkavý, více než chobotnice, trochu zklamání – mořský by třeba byl lepší. Mořské houby: původně bílé se žlutou špičkou, osmažené jsou hnědé – docela ujdou, voní trochu po syrečkách.

A jako zákusek cikády: vynikající, mnohem lepší, než by se čekalo. Trochu kořeněné, křupavé, připomínají trochu chipsy, případně nějaké oříšky. Jen se olizujeme.

Samozřejmě každého napadne, proč jsme nezkusili štíra? No protože jej známe z minulého dne, z restaurace připravující pekingskou kachnu – tam jsme si dali kromě hlavního jídla i kachní játra na škorpionech. Obojí se smaží najednou, štírci jsou servírováni na krevelových lupíncích. Jed v žaludku nepůsobí, je nebezpečný jen v krvi, proto se jedí i s ocáskem a žihadlem. Chutnají podobně jako cikády – křupaví, chutní. Doporučuji každému.

Z knihy Dobré prase všechno spase