Ráno vyjíždíme autobusem asi 60 km od Saigonu, tedy Ho Či Minova města, do míst, kde operoval za americko-vietnamské války Vietcong a zle Američanům zatápěl. K proniknutí do týlu amerických jednotek využíval síť tunelů, z nichž se část zachovala v oblasti Cu Chi. Cestou projíždíme snad čtvrt hodiny rozsáhlým kaučukovníkovým lesem. Necháváme si zastavit a prohlížíme nekonečnou plantáž vysokých štíhlých stromů, z nichž každý je obtočený spirálovým zářezem končícím na spodní straně nad drátem přidělanou mističkou. Zářez je před (častým) deštěm chráněn plastovými barevnými pásky, které odvádějí stékající vodu pár centimetrů mimo kmen, takže do mističek stéká čistá kaučuková hmota neředěná deštěm. Kaučuková šťáva vypadá na první pohled jako mléko, samozřejmě je však mnohem hustší. Dokonce občas čůrek ztuhne ještě před mističkou a visí tak jako bílá trenýrková guma ze zářezu.

U zastávky sedí řezbář a vyřezává z kaučukového dřeva figurky, které na místě prodává. Kaučukovník je tvárný a měkký, zpracovává se velice dobře a většina dřevěných suvenýrů z Vietnamu je právě z kaučukovníku. Neodoláme a kupujeme jednoho vodního buvola, řezbář ještě pár údery dláta do břicha zvířete vysekne monogram a buvol je náš.

Celý areál Cu Chi berou Vietnamci velice vážně, je to pro ně dosud živá část jejich historie. Proto je zde vše pojato tak trochu velkolepě a skoro pompézně, což nijak neumenšuje to, co je zde k vidění. Přestože do Cu Chi vede nenápadná obyčejná cesta, kterou přijíždějí hlavně turisté, a netroufám si říct, zda vůbec pokračuje dále, z parkoviště není možné ji jednoduše přejít, a přestože jsme neviděli projet ani jedno auto, musíme dlouhým a širokým podchodem. Možná to je i kvůli kontrole vstupenek, areál je rozlehlý a toto je dobrý způsob, jak zkontrolovat, zda všichni platili.

Začátek ještě příliš nenapovídá, že by se nám zde mohlo líbit, spíše naopak. Za tunelem jsou turisté rozděleni do skupin a každá je poslána do svého vojenského stanu-hangáru nad místností zahloubenou částečně do země. Na lavicích musíme povinně sledovat film o válce a hrdinném vietnamském lidu, který není nijak invenční a u kterého se prostě nudíme. Pak se nás ovšem ujme průvodce v zeleném stejnokroji napodobujícím uniformu a teprve teď to začne být zajímavé.

Zajdeme po úzkém chodníčku do listnatého lesa a pro jistotu vedle cesty je ukázka jedné z pastí, kterými partyzáni Vietcongu znepříjemňovali život americkým vojákům: asi metr dlouhá, půl široká a necelé dva metry hluboká díra, kde se uprostřed na čepu volně může otáčet deska pokrytá z vrchní strany trávou, ze spodní dvaceticentimetrovými hřeby. Pokud někdo, kdo o pasti neví, stoupne na kraj desky, propadne se dolů, kde se nabodne na další hřeby a hned dostane svrchu ránu hřeby ze spodní strany zhoupnutého víka. Nepříjemné.

Ovšem nic to není proti následující ukázce, černé můře Američanů. Seskupíme se dokola kolem země pokryté spadaným listím. Zdánlivě nic neobvyklého, náš průvodce však ví, kam sáhnout: odhrne nohou listí a objeví se poklop kryjící vstup do obávaných tunelů. Víc než 30x20cm určitě nemá. Na dně zakryté díry je miniaturní vstup do tunelu, kam se musí spustit nohama napřed. Okraje díry jsou zpevněny, poklop pasuje poměrně těsně, takže když o něm někdo neví, může tudy chodit několikrát denně a vůbec nic nebude tušit. Právě takto se Vietnamci dostávali Američanům za záda, vystrčili jen ruku s granátem, hodili a zmizeli. A Američani vůbec netušili, co se děje, odkud ten atak přišel.

A Vietnamec v uniformě hned vše předvede. Zvedne víko, spustí se nohama napřed do otvoru se vzpaženýma rukama, v nichž drží poklop posypaný listím. Vsune se dovnitř, víko přiklopí na místo a najednou vstup do tunelu zmizí. Nevidět to na vlastní oči, tak nevěříme. Někdo se sice ještě snaží zvýšit iluzi přisunutím dalších listů, to je však naprosto zbytečně, poklop je prostě i bez toho neviditelný. Až dokud se opět nezvedne a průvodce se vytáhne zpět k nám nahoru. Přichází naše chvíle, můžeme si vše vyzkoušet sami na vlastní kůži.

A není to nic moc extra příjemného. Díra je úzká, temná a špinavá. Člověk nevietnamských rozměrů se do ní tak tak vejde, uvnitř je samozřejmě ještě větší vedro, než na povrchu. Chce to také trochu cviku, třeba ruce musí být opravdu zvednuty nahoru, jinak se ramena otvorem neprotáhnou. Když se pak nade mnou zaklapne víko, ocitám se sám v těsném prostoru v naprosté temnotě, potůčky potu se ze mne jen řinou a z dvířek nade mnou padá prach a zbytky zetlelých listů, docela začínám chápat pocity klaustrofobiků. A vtáhnout se do samotného tunelu je nemožné, to dokážou jen útlí Vietnamci..

Nahoře je veseleji – někdo si stoupá na víko a čeká, kdy se začnu dobývat ven. Naštěstí mám dost vzduchu, takže v klídku počkám, až je to tam nahoře přestane bavit a vylézám, aby si vše mohli vyzkoušet na vlastní kůži i ostatní – tedy ti, co chtějí. Nakonec se do díry nasouká asi polovina z nás, zbytek o to buď nestojí, nebo se dokonce do úzkého otvoru jednoduše nevejde – ani ne tak třeba kvůli tloušťce, nikdo tlustý mezi námi není, ale pořádný Čech nemá jednoduše šanci.

Průvodce nás vede dál a ukazuje nám další varianty vstupu do systému tunelů, třeba v nenápadných dírách po vyvrácených stromech nebo mezi kořeny stromů. Máme možnost si vyzkoušet křižovatku tunelů v kruhové díře připomínající vyschlou studnu. Vidíme pozůstatek amerických zákopů. Cesta pokračuje modelem partyzánského tábora s figurínami odpočívajících vietcongčiků, procházíme kolem termitišť s kamuflovaným odvětráváním podzemních kuchyní (ty jsou ve skutečnosti jinde a kouř je veden tunýlkem právě do mraveniště – topilo se jen za ranních mlh, aby kouřící hromada nebyla nápadná).

Několik zahloubených stanovišť krytých celtovými střechami představuje různé aspekty života partyzánů. Jeden takovýto vojenský stan ukazuje na modelech a figurínách právě kuchyni, vybavení je zřejmě originální, některé nově dodělané části jsou pohyblivé a figuríny tak ukazují reálné činnosti. Podobně stan s výrobou zbraní a rozebíráním americký bomb a min, tady se hýbou asi všechny figuríny.

Až krutě působí výstava pastí číhajících na Američany. Většinou se jedná o nášlapné systémy na chodnících, kde neopatrný krok znamená propadnutí do země za současného spuštění bodného mechanismu, něco na způsob první pasti naší trasy, ale v desítkách různých variant. Všechny mají jedno společné – oběť je probodnuta systémem dlouhých hřebů buď celá, nebo aspoň její dolní končetiny. Výjimkou ze systémů nášlapných je ochrana vstupu do domu, kdy neopatrný pohyb spustí ze stropu opět ohřebíkovanou konstrukci, která vlastní vahou z útočníka udělá přišpendlený exemplář do sbírky obětí. Vše se jeví krutě a neeticky až do okamžiku, kdy si uvědomíme, že se tak vlastně domácí obyvatelstvo brání cizím okupantům, mnohem lépe vyzbrojeným a rozhodně nejednajícím s domorodci v rukavičkách. V tomto partyzánském způsobu boje proti mnohem silnějšímu nepříteli mají Vietnamci tisícileté zkušenosti.

A že byli místní obyvatelé docela úspěšní, dokládá vrak amerického tanku, do kterého si každý může vlézt a vyfotit se třeba na jeho věži. Největší zájem o fotku je mezi Japonci.

Na konci areálu máme chvíli odpočinku u bufetu a prodejny se suvenýry (povedené jsou ruční výrobky z plechovek od nápojů, počínaje modely aut a vrtulníků, konče basketbalovou kšiltovkou). Zájemci si mohou vyzkoušet střelbu z dobových amerických zbraní, minimum je 10 ran za ne úplně nízkou cenu, takže se většinou domluví dvojice či trojice na společném nákupu střeliva. Ve střelnici jsou zvyklí, takže je výměna střelců po pár ranách nepřekvapí. Klapky na uši jsou nezbytností.

Největší atrakce je připravena na závěr prohlídky. Pro turisty tu připravili jeden z tunelů. Není sice tak úzký, jako byly originály, tam by se jim turisti nevešli, bylo nutno jej trochu rozšířit a osvětlit, přesto to docela dobrou představu dá. Stometrový tunel je rozdělen na dvacetimetrové úseky, na konci každého je možné vylézt na povrch a nepokračovat. Další úsek je totiž pokaždé o něco užší, nižší, méně osvětlený a členitější do stran i do výškových rozdílů. První úsek je největší pohoda, poslední se blíží reálným tunelům partyzánským.

Ovšem už ten první „pohodový“ úsek není žádné leháro. Musíme jít předkloněni a pokrčenými koleny. Ještě je tu dost světla, abychom viděli svého předchůdce, na focení nebo kameru to už téměř nestačí (a blesk zase tunel zbavuje kouzla). Je tu horko, špatně se dýchá, třeme hlavou a zády o strop. Máme pocit, asi oprávněný, že v tak úzkém prostoru bychom se neotočili a zbývá jen cesta vpřed, kde nevíme, co nás čeká. Dost lidí tak raději při první možnosti po dvaceti metrech chodbu opouští, pro představu jim to stačilo. Ostatně cedule u vstupu do podzemí varovala a vypočítávala řadu omezení, která by neměli lidé podceňovat a raději si cestu tunelem odpustit nebo ji včas přerušit.

Dalších dvacet metrů je jen o něco stísněnější variantou, ovšem třetí úsek (kromě dalšího zmenšení průřezu) ubírá na světle a místo rovné podlahy přibývají schody nahoru a dolů. Už jdeme kačecím pochodem – v dřepu, jak při tělocviku, jen ve tmě, lokty a hlavou narážíme do stěn. Tečou z nás čůrky potu, které všudypřítomný prach okamžitě barví na černo. Chlapi nad 180 cm mají potíže se vůbec vejít.

Předposlední úsek už vše žene do extrémů. V jeho půlce se musíme vydrápat na asi jeden a půl metru vysoký schod, nad kterým už se nedostaneme ani do toho dřepu, pokračuje se po čtyřech, na kolenech a rukách. Kolem je místy naprostá tma a plazíme se poslepu. Vážně přemýšlím, zda se pouštět i do posledního úseku, nebo překonat hrdost a vzdát to. Z odřených kolen mně začíná téct krev. Jen když vidím ostatní, že také nevzdávají, tak nacházím morální sílu cestu dokončit.

Poslední úsek je trápení. Klesáme místy až na lokty, zadkem dřeme o strop. Nevidíme, orientujeme se hlavně pocitově. Nemáme na sobě nit suchou, dýcháme s obtížemi a jedeme na kyslíkový dluh. Jsme špinaví a končetiny máme většinou různě odřené. Přes terénní zlom ke konci lezeme téměř po břiše. Těšíme se na ono světýlko na konci tunelu, ten se však kroutí, takže světýlko dlouho nepřichází. Těch dvacet metrů je najednou opravdu hodně dlouhých. Nakonec vítězíme a špinaví vylézáme na čistý vzduch, kde je najednou i těch 35 stupňů příjemných. A nejdivnější je, že náš Vietnamec (pravda, je proti nám skutečně drobný), se vrací do tunelu nikoliv po čtyřech nebo v dřepu, ale jen zlomený v pase do předklonu tunelem přímo běží. Jak se tam jen může vejít? A proč není špinavý?

Na konci cesty jsme za naši námahu odměněni. Sedíme v částečně do země zapuštěném stanu na lavicích a z vedlejší kuchyňky nám nosí výborný horký čaj (kouř z kamen vychází na povrch o dvacet metrů dál termitištěm). Na stole máme mističky se sladkými bramborami (po zážitcích, které máme za sebou, ani nerozlišujeme, zda jíme batáty, jamy či maniok), které takto uvařené a posypané drcenými oříšky chutnají výborně.

Celý areál tunelů Cu Chi je až nečekaně zajímavý a ke konci i adrenalinový. Občas na internetu se k tomuto místu zejména mladší cestovatelé stavějí s despektem, hlavně kvůli všudy vykukující ideologii, ale člověk se Vietnamcům nemůže divit. Asi by tunely měly být povinnou zastávkou všech návštěvníků, když už ne obecně Vietnamu, tak alespoň Saigonu minimálně.

Cestou zpět do HCMC (Ho Či Min City) se stavíme na pár chvil ve zvláštním kaodaistickém chrámu.

Saigonský chrám je trochu divný: v přízemí je něco jako garáž a až v patře přicházíme do velmi kýčovitého prostoru, nasvětleného speciálně pro nás barevnými neonovými trubicemi. Všude hýří barvy a z oltáře nás hlídá Boží oko. Na obraze Victor Hugo píše o Bohu, lidství, lásce a spravedlnosti, hlídá ho Sunjatsen.  Nevíme, co si o tom myslet a zda je to vše myšleno váženě. Ale asi ano, když náboženství nalákalo tři miliony příznivců.

*****

Wikipedie:

Kaodaismus je relativně nové, synkretické monoteistické náboženství, jehož základní principy vytvořil jihovietnamský úředník francouzské koloniální správy Ngo Van Chieu v roce 1926.  Tento rok je považován za oficiální rok vzniku. Na počátku nového učení byla řada zjevení při spiritistických seancích, při nichž Chieu komunikoval s duchy – duch jménem Cao Dai, reprezentující universální božskou podstatu, mu od r. 1919 postupně přinášel své poselství. Duch Cao Dai je v kaodaistických chrámech zastoupen symbolem vševidoucího božského oka. Nejsvětější chrám náboženství stojí v provincii Tay Ninh v jižním Vietnamu.

Podle kaodaistického mýtu o stvoření, předtím, než existoval Bůh, bylo zde Tao, bezejmenný, beztvarý, neměnný, věčný zdroj. Potom nastal Velký třesk, který dal vzniknout Bohu (emanace). Vesmír v tu chvíli ještě nemohl být zformován, a aby se tak stalo, Bůh stvořil Jin a jang. Převzal moc nad jangem a oddělil ze sebe část, aby stvořil Bohyni; aby ovládala jin. V přítomnosti jinu a jangu se zhmotnil vesmír. Bohyně je doslova matkou nesčetného množství věcí ve vesmíru.

Kaodaisté neuctívají pouze Boha Otce, ale také Svatou Matku, která je nazývána doslova Matka Buddha. Důležitost a role Boha je vyšší než Matky Buddhy. Navíc, Matka Buddha – stejně jako všichni buddhové – je součástí jangu, takže je to muž. Jin je ženská strana a Matka Buddha na Jin dohlíží, ale není jeho součástí. Bůh je symbolizován Vševidoucím okem, konkrétně levým, protože Jang je levá strana a Bůh je pánem Jangu. Existuje 36 sfér nebe a 72 planet nesoucích inteligentní život, přičemž číslo 1 je nejblíže nebi a 72 nejblíže peklu. Země je číslo 68. Dá se říci, že ani ten nejposlednější obyvatel planety 67 by neměnil s králem na planetě 68, atd.

Ačkoliv různé kaodaistické sekty tvrdí, že obdržely sdělení od různých duchovních bytostí, Svatá Stolice jich uznává podstatně méně. Uvnitř Svaté Stolice je malba znázorňující Tři Světce podepisující smlouvu mezi Bohem a lidstvem. Zleva doprava jsou to Sunjatsen, Victor Hugo a Nguyen  Binh Khiem.  

Dalšími světci jsou Buddha, Ježíš, Mohamed, Shakespeare, Johanka z Arku a Napoleon. Vedle světců existuje kolem 70 svatých duchů, kteří zahrnují amerického otce zakladatele Thomase Jeffersona, britského premiéra Winstona Churchilla, ruského revolucionáře Lenina, dále jsou mezi nimi i Descartes, Louis Pasteur, Lev Tolstoj, čínský básník Li Po a další.

Tři světci podepisují smlouvu lidstva s Bohem: Zleva doprava Sunjatsen, Victor Hugo a Nguyen Binh Khiem