Dnes je výročí atentátů v Paříži. První výročí. Pařížské vánoční trhy už zahájily provoz, výlohy velkých obchodních domů slavnostně odhalily své vánoční upoutávky.

Po roce se koncertem Stinga, na něhož nebylo možné sehnat lístek, otevřel klub Bataclan. Francouzi se ženou podívat a turisté váhají nad návštěvou « města světel ». Letos jich bylo o milion méně následkem atentátů.

Pro připomínku pátku třináctého tu mám svůj postřeh z loňska.

Už pár let žiji s rodinou v Paříži. Co se tu odehrálo pár hodin před půlnocí v pátek 13. všichni víme. Naši příbuzní, kamarádi a známí projevili účast a obavy, zda jsme v pořádku. Je hrozné, co se stalo. Neospravedlnitelné.

Jiné než útok na Charlie Hebdo. Obětí totiž mohl být kdokoli z nás. I z těch, kteří do Paříže přijeli jako turisté. Sem tam jdeme s manželem na koncert, manžel se synem před týdnem byli na fotbale. V jakékoli světové metropoli se můžeme ocitnout ve špatný čas na špatném místě.

O útoku jsem se dozvěděla kuriózně. Manžel brzy ráno odletěl na služební cestu do zámoří a po přistání si zapnul telefon a „voilà“.. zprávy o teroristickém útoku v Paříži. Nebýt jeho telefonátu ve 22:30 hod., spala jsem klidně až do rána. Zapnula jsem hned televizi a hleděla na přátelské fotbalové utkání Francie vs. Německo, které zcela normálně běželo, a nic nenasvědčovalo tomu, že se něco děje. Klid před bouří.

A pak to přišlo. Intenzivní zpravodajství, zvyšující se počet útoků a obětí. První smsky z domova, nahlášení na facebooku, že jsme s dětmi v bezpečí. Vrtulníky monitorující okolí.

V Paříži se pořád něco děje, takže zvláštní rachot, vrtulníky a houkačky sanitek či policie nikoho extra nerozhodí.

Před dvěma měsíci ráno po prvním leteckém útoku Francie v Sýrii jsem nad ránem uslyšela ránu. Nemohla jsem spát a trochu panikařila a nakonec jsem měla proč. Vybuchlé a vyhořelé auto s ovocem, zřejmě nešťastná náhoda, všude kolem rozmetané ovoce, ohořelá sousední zaparkovaná auta, rozbité a vysypané výlohy obchodů a restaurací ve vzdáleností 10 metrů. Všichni jsme poklidně prošli, pořídili si kuriózní fotku události pár metrů od domova a jelo se dál.

Ale tohle je jiné. Hmatatelný důkaz o plánovaném teroristickém útoku. Francie se zastavila. Sobotní ráno 14. listopadu 2015 bylo zaseknuté, jakoby se nechtělo probudit do drásavé reality. Ticho, ulice totálně prázdné, všichni jaksi zpomalení a přilepení na obrazovky televize. Zatímco české zpravodajství bývá spíše informativní, Francouzi si potrpí na debaty, probíhaly na téměř všech kanálech, k tomu proslovy hlavních politických představitelů, vyjádření expertů a záběry nočního vraždění. U televize a počítače jsem na střídačku s pohádkami a stolními hrami pro děti byla přikovaná i já.

Odpoledne jsem nevydržela a šli jsme ven, pro pocit „aspoň na chvilku opustit byt“. A taky trochu ze zvědavosti, připouštím. Eiffelovka vypadala zvláštně ve svých krajkách bez veselých barevných kabinek výtahů, kolotoč na Trocadéru svítil, ale nikdo na něm nejezdil.

Kolem parku pravidelně procházeli policisté se samopaly, páry osamělých běžců či turistů vždy zvýšily jejich ostražitost. Útočníkem totiž může být kdokoli. Večer před usnutím jsem přemýšlela, zda se člověk na krizový stav může předem nějak připravit, nakoupit do zásoby, nabalit zavazadla. Spánek mám lehký a občasné zahoukání sanitek mi příjemné nebylo. Eiffelovka, která se nám zrcadlí v okně a každou hodinu doma vyvolává soutěžní pokřik „Bliká!“ byla zahalena ve smutku. Místo dobrou noc jsem si ji přála klidnou.

O to příjemnější bylo nedělní krásné ráno, skoro jarní, obloha jako vymalovaná, 15 stupňů nad nulou. Fronta u pekaře, nábřeží plné běžců, dokonce probíhající salony vína na lodích u Eiffelovky. Je vidět, že některé věci si Francouzi vzít nedají i přes závažnost situace. Odpolední park byl opět obsypán dětmi, i v divadýlku nás pár bylo. Taková normální pařížská neděle. Pro nás, kteří jsme měli to štěstí, že jsme tam v pátek v noci nebyli. Hrůzu, kterou prožili si nikdo nechce ani představit.

Dnes už Eiffelovka svítí a já jsem zvědavá a mírně nervózní, jak proběhne první pracovní den Paříže po černém pátku. V MHD na sebe všichni budeme opatrně pokukovat, každé zavazadlo na zemi nám přijde podezřelé, každé zastavení metra mezi stanicemi nám zvýší tep. Školy opět nebudou pořádat výlety, plavání, přespolní běhy, cokoli, co by zvýšilo bezpečnostní riziko.

Protože rozjíždím cestovní agenturu Paříž na míru, píšou mi známí i neznámí lidé, zda mají rušit již objednané zájezdy a pobyty. Skupinka klientů se v pátek ještě v ČR otočila a vrátila domů, jiní to vzdali a z Paříže odletěli dnes ráno. Další přiletí ve čtvrtek a budou mít výhodu. Počet turistů se jistě dočasně sníží, ale čarokrásně osvícené předvánoční Champs-Elyseés to na lesku neubere. Smíříte-li se s delšími kontrolami na letištích, v muzeích a turistických památkách, a budete-li dodržovat základní bezpečnostní opatření, Paříž vám to vynahradí.

Ač zahalená do smutku, „Paříž je pohyblivý svátek“, jak napsal Hemingway.

Zítra se Paříž probudí zpátky do života. Do života PO.