Trochu morbidní název. Ale mrtví lidé se přece často spalují, všichni to víme. Jen nás může překvapit, že někde se to děje veřejně. Útlocitnější čtenáře prosím, aby skončili u slova „Pashupatináth“ a v žádném případě si nepouštěli video.

Nepál, hlavní masto Káthmándú. Náměstí Durbar Square je centrem starého města. Chvíli nám trvá, než si zvykneme na ruch a frmol všude kolem, historické náměstí plné dřevěných chrámů a pagod je normálně průjezdné a provoz je tu hustý. Nejdříve nechápeme, proč odsud dopravu a davy domorodých obyvatel někam nevyvedou na nějakou objízdnou trasu, vždyť památky musí hrozně trpět, ale pak si uvědomujeme, jak mrtvé by náměstí bez toho všeho zůstalo. Asi to tak má být a je to správně, náměstí je živou součástí živého města, není to žádný skanzen. Má svou duši, své genius loci, a právě ten domorodý chaos je nedílnou součástí toho všeho.

Nejsme si jistí, jak to bude s otevírací dobou jediné památky, kterou chceme vidět i zevnitř, chrámu živoucí bohyně Kumárí, proto úhlopříčně spěcháme na dolní okraj náměstí. Přestože většina památek je 300–400 let stará, mnohé z neomítnutých cihel, velká část dřevěná, na nějakou velkou sterilní ochranu si tu nikdo nehraje. Vše je živé, vše se využívá k normálním činnostem. Na zdech a terasách chrámů jsou rozloženy stánky se zeleninou, všeho je možné se dotknout, vylézt si ke kterémukoliv chrámu, vyzkoušet všechny terasy a chrámová schodiště. Když už někde někdo něco neprodává, tak tam aspoň nějaká maminka kojí jedno dítě a nechá si od druhého vybírat vši.

Před palácem Kumárí Bahal živoucí bohyně Kumárí je těsno. Uvnitř byla výprava Japonců, a ta se teď dere úzkými vrátky ven. Vypadá to, že ani nejdou z paláce, ale že procházejí nějakým průchodem z jiné ulice, protože zástup nikde nekončí, je neuvěřitelné, kolik se jich dovnitř vešlo – a to ještě nevidíme, jak je vnitřní nádvoří malé. Konečně jsou všichni venku a můžeme vstoupit.

Kumárí je živoucí převtělení bohyně Kálí, jejíž funkci na sebe bere mladičká dívenka, zvolená z mnoha kandidátek kolem čtvrtého roku svého života po skončení funkčního období předchozí Kumárí. Kandidátky procházejí dlouhým konkurzem a mnoha složitými zkouškami, které mají zabezpečit, aby se novou bohyní stala opravdu ta správná dívka. Mimo jiné musí poznat osobní věci bývalé mladé bohyně mezi mnoha podobnými předměty, musí projít místností plnou mrtvých zvířat a krve bez známek rozrušení či strachu. Poté se stává živou zástupkyní Kálí, které se všichni ostatní musí klanět. Vykonává náboženské obřady, je neustále pěkně nastrojená a nalíčená, ale nemůže se pohybovat mimo svůj nevelký palác, kde je vlastně uvězněná ve své zlaté kleci, ze které se dostane jen párkrát do roka při náboženských slavnostech – její noha se nesmí dotknout země, proto ji musí po městě nosit na nosítkách, kterým se lidé klaní, jakoby v nich byla skutečná Kálí. Kumárí zůstává ve funkci do první krve, tedy do prvního otevřeného poranění spojeného s krví, nebo do první menstruace. Pak musí z paláce odejít, dostává však doživotní rentu. Může si tak relativně spokojeně žít, jen ženicha si bude hledat těžko, protože podle pověry muž, který se s Kumárí ožení, velmi brzo umírá.

Palác je nádherně zdobený, aspoň tedy veřejně přístupné nevelké nádvoří, všechna okna a dveře zdobené dřevěnými řezbami. Uprostřed pár symbolických stromů, aby Kumárí měla výhled i do zeleně. Opravdu stojí za to sem zajít, i když šance zahlédnout samotnou Kumárí za některým z oken není velká (a když se náhodou objeví, nesmí se fotit). Ani my ji neuvidíme, musíme si vystačit s pohledy s její podobiznou nabízenými babkami u vchodu. Když vyjdeme zpět na náměstí, rychle nás volá místní agent, že Kumárí je u okna. Po zahlédnutí bohyně je totiž zvykem nechat v palci spropitné, proto nás táhne zpět. Kumárí si to ovšem rozmyslela a po nějakém sluhovi vzkazuje, že je pozdě a jde spát – tak nám aspoň nadhaněč tlumočí mužský hlas, který z paláce odpovídá na jeho volání.

Procházíme se po famózním náměstí plném pagod, chrámů a paláců, včetně paláce královského. Je jich tolik, že nemáme šanci sledovat, jak se která stavba jmenuje, ale není to ani nutné, jde o tu krásu samotnou. Mezi paláci a pagodami se vyjímá barevná socha Kale Bhairav, Černého Bhairavy, Šivy v jeho nejhrůznější podobě, s šesti rukama a s řetězem z lidských lebek. Je prý vytesána z jednoho kamene a používala se jako detektor lži – kdo před ní zalže, zemře okamžitě strašlivou a bolestivou smrtí.

Nerozumíme dlouhé frontě vinoucí se boční stranou náměstí, až když dojdeme na její začátek, vidíme, že se jedná o charitu, nalévá se zde polévka pro chudé. Není to příjemný pohled, je to však součást reality života v rozvojové zemi.

Začíná se stmívat, zlatě už září jen nejvyšší budovy, zbytek se noří do večerního příšeří. Jdeme na večeři do restaurace na střeše jednoho z domů. Dáváme si kuře tandori. Je krásný večer, máme z vysoké střechy výhled na kus historického města a na kopce v okolí s nasvícenými stúpami.

Ráno se jedeme podívat na posvátné hinduistické místo Pashupatináth (pozor, klíčové slovo pro ty, kdo se neradi dívají na fotky spalovaných mrtvých lidí – dále nepokračujte), malé nepálské Váránasí. Kolem řeky Bagmátí se tu rozkládá areál několika chrámů a ghátů pod nimi, na kterých se spalují mrtví. Začíná pršet, nebude to ale tak hrozné, po pár minutách přestane. Že se blížíme k pohřebnímu místu je nám brzy jasné, vidíme nosiče, jak do lesa po naší pravé ruce na bambusových nosítkách odnášejí mrtvého pod bílou plachtou, u cesty je složen náklad dřeva, které ženy odnášejí k hranicím.

Na druhém břehu, asi 15 metrů vzdáleném, schody oddělují od sebe asi desítku kamenných pódií vybíhajících nad řeku, s plošinou asi 2,5 x 2,5 metru, téměř na každém stojí hranice v různém stupni dohoření, na které jsou spalování mrtví. Hranice je navršena pod tělem, po jeho bocích a dokonce i nad ním, mezery mezi dřevěnými hranoly jsou vyplněny a tělo zaházeno slámou, takže samotná hořící těla vidět nejsou, jen z ohně občas vyčuhuje kus nohy, nebo častěji zuhelnatělá hlava. Dřeva je tolik, že vůně pálených polen a pryskyřice přehlušuje pach spáleniny organických látek, obava z nepříjemného zápachu je zbytečná, cítit spáleninu není.

Za těmito malými gháty pro chudší je kamenný obloukový most k chrámu a za mostem, pod chrámem, je ghát pro vyšší třídu. A právě tady máme možnost sledovat celý obřad prakticky od počátku až do konce. Mrtvý muž leží pokryt zlatými látkami – asi byl opravdu z bohatší rodiny, i počet přihlížejících a příbuzných napovídá, že šlo o významného člověka. Mezi přihlížejícími převažují muži, ženy se s mrtvým rozloučily už dříve a teď jsou schovány v chrámu a pod podloubím před ním.

Za chrámem pokračuje břeh úzkou stezkou mezi skálou a řekou, vidíme svatého muže provádějícího vpovzdálí nějaký rituál. A další dva mniši jsou kousek od nás na naší straně – jen v plachtě kolem pasu, vyholeni dohola, otáčejí se pětkrát dokola s miskou obětin v ruce. My stojíme na dlážděném nábřeží spolu s ostatními přihlížejícími, většina jsou Nepálci. Přihlížení spalování tady příbuzní mrtvých neberou jako něco nepatřičného, přihlížející ani cizí turisté nikomu nevadí, i když obřad fotí a natáčejí.

Všude kolem pobíhají drzé opice, mezi pohřebními hosty kolem mrtvého právě prošlo zvědavé tele. Svatý muž vedle nás si zapálil cigaretu, na tabák to nevypadá, no jasně, marihuana. Druhý si ho natáčí na mobil, nezapomene si natočit i nás. Atmosféra nijak pietní to tedy není.

Přicházejí mužští příbuzní a už umytého zemřelého nakládají na bambusová nosítka, na kterých ho přenesou k připravené hranici. Pětkrát se s ním nad ní otočí, než ho definitivně položí. Nějaká žena pomáhá dospělým synům do speciálního rituálního oblečení, které vypadá spíše japonsky – bílé prostěradlo kolem ramen, čelenka na hlavě. Mužští příbuzní po jednom přicházejí a loučí se s mrtvým, ze kterého pomocníci sundali nejsvrchnější zlatý přehoz (šup s ním do řeky), takže vidíme chodidla a celou hlavu s pootevřenými ústy. Každý přistoupí k hlavě zemřelého a požehná ji vodou z posvátné řeky. Hostů je nekonečná řada, na konec se řadí další a další, zdá se, že to nebude mít konce, zástup se loučí skoro půl hodiny.

Konečně se rozloučil poslední a přichází nejstarší syn. Pětkrát obejde a pokropí otce vodou z řeky, pětkrát jej obejde s vonnými tyčinkami, pětkrát s kahánkem, kterým pak hranici zapálí. Pořád má dost času na rozloučení – hlasitě naříká, ostatní ho musí odtáhnout. Kromě obličeje líbá i nohy. Na rozdíl od popisů rituálu, které jsme četli a slyšeli, hlavu jsme rozbíjet neviděli (aby nepraskla žárem, měl by ji syn rozbít palicí). Pomocníci odvádějí syna a přikrývají tělo dalšími poleny a slámou, ohýnek pořád jen doutná. Postupně se hranice rozhoří a bude hořet několik hodin, zbytky popela a nespálených částí budou smeteny do řeky. V té se i v době pohřbu koupou malí kluci – podle tradice tak nasávají sílu a moudrost mrtvých.

Mezitím pomocníci přinášejí další tělo. Tentokrát je to stará žena. Snášejí ji až k hladině a rituálně ji omývají a převlékají. Nepříliš důsledně se snaží o zachování piety a soukromí ženy, při omývání a převlékání je tělo pokryto přehozem, který ale podle potřeby odhrnují a odhalují tak přihlížejícím i velmi intimní místa, která by asi živá žena ukazovala nerada. Celou ji umyjí, včetně právě i intimních partií, přehozy naházejí do řeky, pak ji nadzvednou (opět je vidět z nahého těla více, než se zdá vhodné) a vytáhnou i poslední dočasné látky. Vše nepotřebné letí do řeky. Mrtvá je uložena na břeh a čeká na pokračování.

Jsme zaskočeni syrovostí celého pohřebního rituálu. Až tak bezprostřední setkání s kremací na hranici jsme nepočítali. Přestože vše vypadá jako skoro běžná součást života (tedy spíše smrti), náš kulturní okruh má k těmto posledním okamžikům člověka trochu jiný přístup a celý obřad a zpopelnění obzvlášť nám přijde velmi zajímavé, přestože nechápeme veřejnost a otevřenost celého děje náhodným přihlížejícím. Zase máme o čem přemýšlet.