Vietnam 2014, země netušených možností, vděčím mu za život, tj. opravdu za hodně!

Moje první návštěva země zaslíbené nedopadla zrovna podle mých představ. Z původně 15-ti denního pobytu ve třech lokalitách této nádherné země, jsem 10 dní strávil v nemocnici a následně logicky ani neopustil okolí Ho Či Minhova města.

Úvodem zmíním alespoň cca 5 měsíců před cestou plánovaný itinerář návštěvy země, do které jsem se vždycky toužil podívat. Zamiloval jsem si jí již dávno, nejen z mnoha filmů, ale zejména dokumentů. Dalším motivem byla i nemalá vietnamská populace žijící již desítky let vedle nás v naší krásné zemi. Ne že bych byl zrovna jejich častým zákazníkem, to opravdu ne, ale moc se mi líbí jejich přístup k životu, dravost, přizpůsobivost i jejich nesmírně pozitivní vnímání světa.
Plán byl tedy poznat okolí Ho Či Minhova města (dále již jen jako Saigon), což jediné se mi nakonec i skutečně podařilo, dále navštívit ostrov Phu Quoc a na závěr letovisko Nha Trang, přezdívané Miami Vietnamu. Poslední dva a nejen tyto jmenované cíle jsem si po zásluze užil až při své další cestě v roce 2015, které věnuji samostatný článek. Protože jsem velký fanda letectví, jednou z hlavních, pro mě deviz, byla i cesta s renomovanou světovou leteckou společností EMIRATES Airlines. I ona bude nedílnou součástí mého vyprávění, zejména v závěru tohoto blogu.

K pochopení proč jsem strávil prvních 10 dní pobytu ve Vietnamu v nemocnici, musím s vyprávěním příběhu začít cca 2 týdny před odletem. Byla noc, jedna asi z nejméně příjemných co jsem doposud zažil. Celou noc jsem běhal na záchod a měl opravdu velké bolesti. Ráno, když jsem ve stejném stavu dorazil do práce, v domnění, že to snad nějak přežiji, po asi třetí návštěvě toalety během 20 minut, jsem pochopil, že by bylo asi přeci jen vhodné navštívit svoji praktickou lékařku. Ta ovšem jak se záhy ukázalo měla dovolenou a tak jsem skončil přímo na soukromé interní ambulanci. Následovalo opakované rentgenové vyšetření a ultrazvuk. Tady si nemohu odpustit historku.

Představte si situaci. Mám po rentgenu, ležím na stole připravený na ultrazvuk a paní doktorka, dívaje se na zavěšený rentgenový snímek, povídá: „To jsou Vaše plíce?“ Podívám se z dálky na snímek rovněž a odpovídám: „Bohužel je vidím poprvé, nejsem si tedy jist, že jsou opravdu moje.“ Paní doktorka na chvilku znejistí, došlo jí, co za blbost právě udělala a volá na sestřičku: „Sestři panu Holubovi uděláte pak ještě rentgen dutiny břišní!“ Asi si chudák myslela, že nepochopím, že ty plíce mi rentgenovali zbytečně. Dýchalo se mi totiž dobře a průjem a bolesti v dutině břišní asi s plícemi zrovna nesouvisejí, ale mohu se mýlit samozřejmě. Při prohlídce na ultrazvuku diktovala paní doktorka do záznamu různé údaje, kterým jsem nerozuměl, zaslechl jsem jenom cosi o žlučových kamenech, ale protože jim nevěnovala pozornost a pokračovala dále v diktování, přestal jsem tomu věnovat pozornost i já, nejsem lékař a také nesnáším, když mi laik poučuje o mé odbornosti.

Následoval tedy ten správný rentgen a byl jsem odeslán zpět na interní ambulanci. V tu chvíli jsem měl za sebou první hodinu od příchodu na ambulanci. Když už jsem bolesti jen taktak zvládal a to podotýkám, že nejsem zrovna žádný posera a čekal již druhou hodinu, až na mě přijde opět řada, sebral jsem odvahu a právě procházejícího pana doktora požádal alespoň o nějakou injekci, nebo prášek proti bolesti. Vždyť výsledky jak ultrazvuku, tak rentgenu tam již asi 1,5 hod. měl. Pan doktor mi vlídným způsobem sdělil, že mi ji rád dá, ale až po té, co ještě navštívím kolegu z chirurgické ambulance a odeslal mě do další nové fronty s tím, že alespoň zařídí předností ošetření. Své slovo splnil a po cca další půl hodině jsem se skutečně dostal ke kolegovi chirurgovi.

Pozn. tomu patří celá ta interně-chirurgická ambuance včetně rentgenového a ultrazvukového pracoviště, jejichž návštěvu jsem měl tou dobou již za sebou. Ještě že tam nemají gynekologii, jinak bych nepochybně musel absolvovat vyšetření i tam.

Pan chirurg, majitel, mi důkladně prohmatal a pravda zde nastala asi chyba i na mojí straně, protože jak jsem již psal, že nejsem „posera“, i když ten den jsem byl již asi 16 hod. úplně extrémní posera, ovšem v jiném přeneseném smyslu, snažil jsem se být statečný a protože mi v podstatě bolelo celé břicho, tak jsem nebyl schopen přesně říci ve kterém přesně místě více, nebo méně a hlavně v té době, kdy jsem na vyšetření byl už asi 4 hodiny, se mi začínalo dělat asi i trochu lépe.

Následovalo tedy ještě nezbytné rektální vyšetření a diagnóza byla na světě. Střevní chřipka, doporučení nejíst, hodně pít a večer na kontrolu. Slíbené injekce jsem se tedy již nedočkal a byl odeslán domů, v mém případě do práce. Po návratu do kanceláře jsem v souladu s doporučením, nikoliv však zdravým rozumem, do sebe vyklopil naráz asi litr vody. Co následovalo už asi nemusím popisovat. Když to po cca hodině ustalo, začal jsem tedy tekutiny přijímat po menších dávkách a světe div se, můj stav se začal jako zázrakem zlepšovat. V té době po cca 24 hodinách půstu jsem do sebe nakonec dostal i banán tuším a dokonce jej v sobě i udržel. Někdy v 18 hod. jsem byl panem doktorem zkontrolován s tím, že již je všechno v pořádku. Měl pravdu, celý týden i opravdu bylo.
Víkend před odjezdem se mi ale ona diagnostikovaná střevní chřipka vrátila, k doktorovi jsem již samozřejmě nejel, protože jsem věděl co mám dělat – nejíst, pít! A světe div se podruhé, ono to zase zabralo.

A máme tu konečně odlet na dlouho očekávanou vysněnou dovolenou. Emirates Airlines se budu věnovat hlavně v závěru blogu, proto teď po dlouhém úvodu s nimy nebudu moc zdržovat. Let z Prahy do Dubaje probíhá bez problémů, byť sedíme v ekonomické třídě, servis je v porovnání s ostatními společnostmi v podstatě nesrovnatelný, myšleno samozřejmě v pozitivním duchu. V Dubaji nás čeká při cestě tam, asi 9 hodin dlouhý přestup. Tehdy jsme ještě škudlili, takže nám bylo líto si připlatit za business salónek. I tak dostáváme od Emirates každý dokonce dvě poukázky na jídlo. Toho také využíváme a končíme u McDonalda. Chvíli po spořádání dubajské obří porce už vím, že to asi nebyla nejlepší volba, kupodivu to opět vypadá, že se hlásí ona záludná střevní chřipka. Nicméně nástup potíží není zdaleka tak rychlý a tak těsně před odletem ještě stačíme, tentokrát za mnohem zdravější snídani, utratit i zbývající poukázky.

Asi hodinu po startu na cca 6 hod. dlouhém letu z Dubaje do Ho Či Minova města (Saigonu) začínají opět mírně řečeno těžké projevy „střevní chřipky“. Jídlo odmítám a na záchodě trávím více času než na svém sedadle. Po přistání nás čekají povinné vízové povinnosti, které trvají asi hodinu, mě to však připadá jako půl dne, jsem již téměř v agonii. Konečně máme i kufry a procházíme pasovou a vízovou kontrolou na Vietnamskou půdu. Mizím na prvních toaletách. Spolucestující, můj partner, je již víc bezradný než já sám. Po asi půl hodině mého nedobrovolného pobytu na záchodě a stále se stupňujících bolestí, opouštíme letištní halu a přesunujeme se ke stanovištím taxi. Přesunujeme se v podobě, já skoro po čtyrech a partner se všemi našimi zavazadly.

U naháněče taxíků jsem ale stále natolik při vědomí, že se nechci nechat okrást ihned po příletu, přesně tak jak jsme poučeni z mnoha jiných zemí a hlavně průvodců a komentářů, které jsme si přečetli konkrétně o Vietnamu. Odmítám tedy jeho jedinečnou nabídku a pokračujeme dále k taxíkům opodál. Záhy zjišťuji, že jeho nabídka byla opravdu jedinečná, protože nemám sil na vyjednávání s dalším , teď již konkrétní taxíkářem. Partner se sice pokouší zachránit situaci dalším pokusem o vyjednávání, ale já jen štěknu: „Nech toho, jedem!“ Jsem nafouklý jak pátrací balón a musím se nasoukat do tuším Hyundai i10. Tak malým autem jsem ještě nikdy předtím nejel. Při tom jsme se za stejné peníze mohli svézt v podstatě limuzínou!

Ještě, že jsme jenom dva, jinak by zavazadla muselo vést jiné auto. Cesta mi připadá nekonečná, pan taxikář evidentně chce, aby jsme si těch do něho investovaných tuším 20 dolarů, pořádně užili. Po asi půl hodině dorážíme na hotel. Na jeho recepci vstupuji už opravdu po čtyrech, nejsem schopen komunikovat, vše musí řešit partner, který je už alespoň portýrem osvobozen od zavazadel. Jen zaslechnu jak s recepčním řeší hotelového lékaře, tak se jen zmohu opět na štěknutí ve smyslu“Pojišťovna!“ Pochopí a volá tedy do pojišťovny, cestou na pokoj. Na pokoji se snažím najít polohu, která by mi alespoň trochu ulevila od bolestí. Zjišťuji, že taková poloha bohužel neexistuje a tak končím na kolenou, ohnutý přes postel.

Pomoc doráží velmi rychle asi po cca 15 minutách od kontaktování pojišťovny, byť mě to opět připadá jako věčnost. Moje představa je, že dostanu nějakou injekci, nebo prášek a vše bude zas v pořádku. Rozhodně nechci s nimi kamkoliv jezdit, tím méně do nemocnice. Jsem přeci proboha na konci světa, někde v rozvojovém komunistickém Vietnamu. Při představě typické vietnamské nemocnice zejména z filmů a dokumentů, mi opravdu jímá hrůza, navíc jsem sem přeci neletěl skoro 24 hodin a 10 tis. kilometrů kvůli pobytu v nemocnici, ale na úžasnou, vysněnou dovolenou.

Když se ale dozvídám, že bez vyšetření, zcela logicky nemůžu očekávat injekci ani prášek, protože nevědí proti čemu by mi ji měli dát, na co jsem alergický apod. nedobrovolně se tedy nechávám naložit do sanitky a vyrážíme vpřed. Jedná se o moderní, velikou sanitku, jaké znám zejména z amerických filmů. Sedím a v průhledu mezi řidičem a zdravotníkem vidím i vnímám pravděpodobně běžný Saigonský večerní provoz. Byť sanita bliká a svítí jak vánoční stromeček, houká jak zběsilá, suneme se pomalu po ulicích totálně ucpaných skútry, ale i pár auty, autobusy apod. Dozvídám se, že je večerní špička, že ale budeme za chvíli na místě. Tisíce skútristů, všude kam se člověk podívá nám jen velmi neradi uvolňují místo a my se tedy zhruba jejich rychlostí suneme kupředu. Já už jsem v myšlenkách dost odevzdaný, už mi začíná být všechno jedno, začínám se smiřovat se svým osudem. Konečně vjíždíme do téměř prázdné ulice, kde nám ve vjezdu brání skupina asi 10-15 skútristů, kteří mají uprostřed ulice jakýsi dýchánek. Blikající a houkající sanitka musí před nimi zastavit a cestu nám nelibě uvolňují až po několikátém táhlém troubení řidiče. Opět se rozjíždíme a záhy stavíme, jsme v cíli.