Další z řady víkendových výletů, který lze absolvovat po vlastní ose. Přestože je oblast rakouského Schladmingu, Ramsau a okolí známější spíše ze zimního období, i na podzim se tu dají navštívit nádherná místa.

Jako nelyžař (a vůbec nemilovník aktivního provozování zimních sportů obecně) jsem měl donedávna poměrně velký handicap, když mí známí a kolegové mluvili o rakouských Alpách a já jsem byl úplně mimo. Rozhodl jsem se to napravit aspoň částečně a naplánoval jsem pro sebe, manželku a syna víkend přímo v srdci známé lyžařské oblasti pod masivem třítisícového Dachsteinu (dcera pohrdla a odletěla si do Anglie – možná udělala chybu).

Tato část Rakouska je poměrně snadno dosažitelná autem (dá se to zvládnout i na jednu nádrž) a mluví pro ni ještě jedna poměrně nová okolnost – na slevových portálech se vyrojilo několik nabídek do penzionů provozovaných Čechy. Výhodou je samozřejmě cena, která sice není o tolik nižší, jako při objednání přes rezervační weby, ale zahrnuje pár příjemných maličkostí navíc – různé welcome drinky, perlivé víno na pokoj, půjčení turistického vybavení zdarma apod. A abych nezapomněl, obvykle je součástí ceny místní Sommercard, která dává možnost zdarma čerpat různé služby, čímž se dají ušetřit doslova tisíce. A na další služby je aspoň sleva, euro k euru a nakonec se i tak dá poměrně významně ušetřit. V rámci objektivity je nutné poznamenat, že Sommer kartu nabízejí místní hotely a penziony celkem běžně i bez slevových portálů.

Má to samozřejmě i nevýhody. Český personál v kuchyni preferuje česká jídla, takže pokud se necháte umluvit na polopenzi, tak nepoznáte mnohé výborné místní speciality. I ostatní hosté kolem vás budou pravděpodobně Češi, což třeba v cizině nemusíte vyhledávat. A Češi mají pocit, že tu jsou jako doma a mnozí se podle toho chovají – tomu odpovídá například hlasitá zábava na balkonech dlouho do noci, včetně kouření (měli jsme štěstí na počasí, které by jinak umožňovalo mnohem příjemnější spaní s otevřeným oknem). Mám pocit, že v rakouském penzionu by si to nedovolili.

Jinak námi vybranému penzionu v Ramsau nelze nic vytknout, portál nelhal, vše odpovídalo. Stylová budova jak z „Doktora z hor“, neuvěřitelné okolí a výhledy z balkonu, ovce a krávy se zvonci na loukách kolem nás, ochotný personál, velmi komunikativní majitel (či nájemce) s dokonalou znalostí okolí, vždyť tu již provozuje různé penziony přes deset let, takže umí poradit. Sleva byla na portálu pro dvojici, ale nebyl problém mailem dohodnout třetího za polovinu portálové ceny. A dokonce místo přistýlky dostal syn vlastní pokoj, sice zřejmě určený jen pro nouzové případy nebo personál (palanda, málo místa – ale vlastní sociální zařízení se sprchou, na přespání ideální), v každém případě pro něj i pro nás mnohem lepší, než se mačkat pohromadě v jednom pokoji.

Penzion Savisalo (Libor O. Novotný)

Pohled z balkonu (Libor O. Novotný)

Ale pojďme konečně ven do přírody. Nás penzion stojí trochu bokem od centra samotného Ramsau (am Dachstein), takže příroda začíná hned před ním. Přesto je nutné k hlavním atrakcím okolí se přibližovat automobilem – i když na Sommercard lze využít i různých místních kyvadlových přeprav. Naše první cesta tedy směřuje hned k největšímu taháku – Dachsteinskému hřebenu a ledovci, máme to jen pár kilometrů, doslova za rohem. Naštěstí hlavní sezona už koncem září utichla, takže není nutné si výlet na Dachstein rezervovat předem, jako uprostřed léta.

Horní stanice lanovky s vyhlíkovou plošinou, pohled z parkoviště (Libor O. Novotný)

K dolní stanici lanovky vede placená cesta, jejíž závoru ale naše kouzelná Sommer karta otvírá bez zaplacení, jen bude nutné na horní stanici lanovky potvrdit lístek s čárovým kódem ve validátoru. Na lanovku čekáme skoro hodinu, ale vědomí, že je také zadarmo, nám čekání zpříjemňuje. Šetříme €36 na osobu, tedy jen za lanovku nám zázračná karta uspořila tři tisíce korun!

Moderní kabinka dává pocit bezpečí, přestože celá trasa od dolní stanice po horní je vedena prověšeným lanem bez jediného sloupu. Kilometrovou dráhu lze absolvovat za 6 minut buď přímo v panoramatické gondole, nebo – pro silné povahy – na její střeše na otevřeném balkonu, to vše až 210 metrů nad terénem.

Snímek vypreparovaný z videa – na střeše gondoly je balkon, na kterém si může menší skupinka turistů vychutnat trochu adrenalinu při cestě lanovkou ve výšce 260 metrů nad terénem. Vzadu za nimi vyhlídková plošina s částečně proskleným dnem trčící do volného prostoru. (Libor O. Novotný)

Horní stanice zabrala špičku jednoho z vrcholků dachsteinského masivu, je celá obkroužena železným chodníkem a nad údolí z ní odvážně až drze vyčnívá vyhlídková plošina s proskleným dnem. Z druhé strany si dáváme v bufetu koblihu (a nevíme, zda se smát či plakat nad místní ryčnou kutálkou, která nám k tomu vyhrává tyrolské dechovky, před nimiž není úniku).

Zavěšený most (Libor O. Novotný)

(Libor O. Novotný)

Raději hned pokračujeme na jedinou placenou atrakci (€10) – zavěšený most s přilehlým ledovým palácem. Most visí mezi dvěma menšími vrcholky na lanech, je poměrně stabilní, ale mnozí návštěvníci se hlavně zpočátku přidržují zábradlí poněkud křečovitě. I na mostu je několik přídavných atrakcí typu „schodiště do nikam“, tedy do prostoru trčící plošinou nad 400 metrů hlubokým svahem, případně kus zábradlí je nahrazen silným sklem, které přesto na fotkách vypadá možná efektněji, než samotná zavěšená plošinka.

Na obzoru úplně vpravo masiv Grossglockneru, nejvyšší hory Rakouska (Jiří Novotný)

Omluva

Zde přichází okamžik na malou omluvu: na této a několika dalších fotkách „pózuje“ někdo z rodiny – bohužel na exponovaných místech to jinak nejde – ostatní turisté jsou ochotni chvíli počkat, než se někdo vyfotí, ale nechat někomu chvíli místo úplně prázdné, to už je nad jejich morální sílu, to prostě nevydrží.

Fronta na fotku před „Schody do nikam“ (Libor O. Novotný)

Přímo z můstku se vchází do ledového paláce vykutaného uvnitř Dachsteinského ledovce. Ledové chodby (klouzavé) spojují komůrky se sochami z křišťálově čistého ledu, nasvícenými barevným osvětlením. Některé exponáty jsou dokonce dotýkací, na ledový trůn pokrytý kožešinou se dá posadit.

Ledový palác (Libor O. Novotný)

(Libor O. Novotný)

(Jiří Novotný)

Od východu vede zpět ke stanici do prudšího kopce jezdící gumový dopravník, primárně zřejmě využívaný běžkaři, ale i chodci přijde překonání svahu bez námahy vhod. Sice bychom se nemuseli vracet, dalo by se přímo pokračovat na ledovec, ale jelikož plánujeme delší procházku, vyplatí se před ní využít WC v hlavní budově.

(Libor O. Novotný)

Podzimní období nám umožnilo zažít ledovec asi v nejideálnější kombinaci. Před dvěma dny zapadal čerstvým sněhem, takže je jiskřivě (sněho)bílý, přitom teplo umožňuje chodit v tričku s krátkým rukávem. Tím nechci říct, že bychom teplejší mikinu a podzimní bundu vůbec nevyužili – ve stínu přišlo obojí vhod, ale na sluníčku při namáhavé cestě rozbředlým sněhem do prudkého kopce jsme se postupně odhalovali.

Seethalerhütte – chata pod hlavním vrcholem Dachsteinu není nijak daleko, snad necelé 3 km, ale chůze měkkým sněhem je dost namáhavá, navíc cesta vede nejprve dolů, aby se k chatě zase muselo vystoupat docela slušným stoupákem nahoru. Takže s hodinou nejméně se musí počítat. Na chatě se pak dá odměnit za tu hodinu námahy něčím k pití, případně (jako jsme to udělali my) trochou té hráškové polévky do žaludku.

Led v ledovci je skutočně namodralý (Libor O. Novotný)

Cesta je hezky vyfrézovaná, ale přestože to tak nevypadá, tak se po ní nejde nejlépe – rozbředlý sníh pod nohama klouže a uhýbá, chtělo by to aspoň hůlky. (Libor O. Novotný)

Ledovcové praskliny (Libor O. Novotný)

Hohe Dachstein, 2995 m n.m. (Libor O. Novotný)

Výhledy po celou cestu jsou naprosto neuvěřitelné. Člověk se nějak nemůže zbavit té homolkovské hlášky, která se mu dere na mysl, ať chce nebo ne: „Ach, ta panoramata!“. A chata pod vrcholem třítisícového Dachsteinu to korunuje. Mohutnou téměř svislou jižní stěnou Dachsteinu vystoupal po ferratě nebo horolezecké cestě mladý Čech v plné výbavě a je tím pohledem úplně fascinovaný, hystericky křičí na kolegy pod sebou: „Dělejte, to je nádhera, to jste ještě neviděli!“. Asi po několikahodinovém pohledu do kamenné stěny je pro něj pohled na ledovec mezi okolními štíty ještě překvapivější, než pro nás pohodlné, co jsme použili lanovku.

Seethalerhütte – turistická chata v sedle pod Dachsteinem (Libor O. Novotný)

Horolezec vlevo ještě nevidí, co ho nahoře čeká za výhledy – o vteřinu později z nich bude až dojatý, vpravo je vidět masiv Vysokého Dachsteinu s téměř svislou jižní stěnou (Libor O. Novotný)

Cesta není úplně jednoduchá, všimněte si turistů nad prudkým svahem vpravo, který se musí zdolat cestou do sedla pod Dachsteinem a naopak sklouzat cestou zpět (Libor O. Novotný)

(Libor O. Novotný)

„Ach, ta panoramata“ (Libor O. Novotný)

Prostě když se zadaří a vyjde počasí, tak je to zážitek. Po okolí se dá udělat několik dalších kratších výletů a výstupů, takže na hřebenu strávíme prakticky celý den a jako jsme jednou z prvních lanovek vyjeli nahoru, tak jednou z posledních sjíždíme dolů (odvážně na otevřeném balkonu gondoly).

Poslední pohled z parkoviště (Libor O. Novotný)

Den se chýlí k večeru, ale ještě stihneme udělat zajížďku do nám neznámé vesničky Filzmoos, která je snad ještě scéničtější a fotogeničtější, než naše Ramsau. Objednáme si tu ve stylové hospodě u obsluhujícího Tyroláka v kožených kraťasech a zelené kamizolce kafe a jablečný štrúdl s vanilkovou omáčkou (€5) – „obyčejný“ závin, ale chutná tady pod skalními štíty jak mana nebeská. A na večeři v náhodně zvoleném penzionu v Ramsau si dáme stylově vídeňský řízek (ceny hlavních jídel €10 – €15, zmiňovaný řízek s brusinkovu marmeládou a šťouchaným bramborem €12).

Filzmoos (Libor O. Novotný)

Jablečný štrúdl s vanilkovou omáčkou (podobnou naší šodó) (Libor O. Novotný)

Druhý den výletu se dá také strávit celý na hřebenu, jen z druhé strany. Je ale nutné celý dachsteinský hřeben objet, což je dobrých 75 km. Pak je možné se lanovkou nechat vyvézt na Krippenstein, další známý vrcholek hřebene. Tady už nám Sommercard lanovku jen nepatrně zlevní, ale aspoň něco. Když už jsme tady, tak chceme vidět vše a koupíme tedy kombinovanou „all inclusive“ jízdenku na celou trasu lanovkou tam i zpět, která je zároveň vstupenku do obou zdejších jeskyní.

Lanovka má celkem tři stanice, na první vystupujeme a zamlouváme si čas vstupu do jeskyní, prohlídka Obří (Ledové) jeskyně začíná za půl hodiny, máme co dělat, abychom to po docela strmém chodníčku stihli. Vchod je vysoko nad stanicí v prudkém svahu, tentokrát máme celou cestu výhledy na opačnou stranu dachsteinského masivu, do hallstattského údolí se stejnojmenným městečkem a jezerem.

Z cesty do Ledové jeskyně – tudy sice cesta přímo nevede, ale dá se zde odbočit na jednu z vyhlídek  (Libor O. Novotný)

Hallstattské jezero (Libor O. Novotný)

Samotná jeskyně je obrovská, ale krásou se slovenským ledovým jeskyním asi nevyrovná. Druhá jeskyně, Mamutí, nemá s mamuty nic společného, jméno dostala podle rozlehlosti vnitřních prostor a dómů. Museli jsme se vrátit k lanovce a vystoupat k jejímu vchodu do protějšího svahu, cesta je o něco pohodlnější a asi i kratší. Nejhezčím útvarem je paradoxně umělá, zprohýbaná kovová deska, které při nasvícení pod určitým úhlem namaluje svým stínem na sousední stěnu neuvěřitelně realistickou siluetu štíhlé ženy. Opět platí, že naše krápníkové jeskyně jsou hezčí, nicméně přesto bych obě jeskyně dal do kategorie povinné návštěvy, když už se sem člověk jednou dostane.

Hra stínů v Mamutí jeskyni, vpopředí vpravo deska vrhající stín ve tvaru siluety ženského těla              (Libor O. Novotný)

Před stanicí lanovky je několik domečků s exponáty, takové malé otevřené muzeum, kde se dá strávit chvilka při čekání na další lanovku, která přes jeden sloup asi ve třech čtvrtinách vzdálenosti vede na vrcholek Krippensteinu. Tady teprve čekají na návštěvníka největší místní taháky. Ten nejvyhledávanější je ještě kus cesty před námi – na vyhlídku 5fingers, Pět prstů, se musí šlapat dobrou půlhodinku celkem příjemnou cestou po mírně klesajícím hřebínku.

5 fingers (Libor O. Novotný)      

(Libor O. Novotný)  

Nad srázem do Hallstattského údolí půl kilometru pod námi tu ční do prostoru pět lávek připomínajících nataženou dlaň s roztaženými prsty. Každý prst má poněkud jiný tvar – jeden je zakončen rámem, kde se dá pořídit foto jako obraz, další má částečně skleněnou podlahu, ze třetího za zábradlí na jeho konci pokračuje železné prkno jako skokanský můstek (cedule varuje před přelézáním zábradlí – věřím, že i takoví šílenci se najdou). Vyhlídka je pevná a stabilní, není to sice žádný speciální adrenalin, ale esteticky je to jedna z nejhezčích skalních vyhlídek, jaké jsem kdy navštívil. Opět další z míst, která prostě člověk MUSÍ vidět.

(Libor O. Novotný)  

Samotný vrcholek Krippensteinu je uměly zvýšený nerezovou konstrukcí zvanou „Spirála„, ze které je kruhový panoramatický výhled na všechny strany. Po stisku červeného tlačítka automatický fotoaparát za 20 vteřin exponuje snímek s pozadím Dachsteinského ledovce, který je možné kdykoliv podle data a času stáhnout z internetu nebo přímo poslat jako e-pohlednici. Škoda, že dnes je Dachstein v mracích (štěstí, že jsme zvolili správné pořadí výletů – dnes bychom na ledovci místo obdivování výhledů jen bloudili v mlze).

Spirála na vrcholu Krippensteinu, nenápadná stéla uprostřed obrázku vyznačuje nejvyšší přírodní bod hory, který spirála uměle o pár metrů navyšuje  (Libor O. Novotný)  

Na chatě u stanice si dáme spätzle se sýrem a míchaným salátem (cca €9). V Rakousku se všude snažím lámat svou téměř 40 let starou gymnaziální němčinu (než abych se potupně snížil k univerzální angličtině, ke které přecházím teprve tehdy, až mně dojdou slova – v jaké zemi jsem, takovou řečí se snažím objednávat, samozřejmě mimo Asie, kde je to prakticky nemožné), ale číšník mě nenechá se trápit, samozřejmě je také Čech, který neomylně pozná krajana, takže na „německou“ objednávku odpovídá česky :-).

Spätzle se sýrem na vrcholku Krippensteinu (Libor O. Novotný)

Hóóódně nazoomovaných 5fingers zespodu (Libor O. Novotný)

Dolů se dostáváme opět poslední lanovkou, zase celý den na vrcholcích, ale jinak to nejde. Dnes už nic jiného nestihneme.

Prodloužený víkend nám ovšem věnuje ještě jeden prémiový den. Stejnou cestou jako včera vyrážíme do Hallstattu, malebného městečka pod Krippensteinem na břehu svého (tedy Hallstattského) jezera. Je známé jednak svou malebností, jednak solnými doly, ale hlavně archeologickými nálezy, které daly jméno celé prehistorické kultuře – známá Hallstattská kultura.

Hallstatt (Libor O. Novotný)

Pozemní lanovou dráhou neuvěřitelné prudkosti se necháme vyvézt vysoko nad město, odkud se můžeme kochat výhledy na jezero a zámeček na druhém břehu. Ke vchodu do solných dolů musíme ještě kousek šlapat, jak jinak než do kopce. Dostáváme mundúry a vcházíme do dolů. Čeká nás velkolepá multimediální show, v tom jsou Rakušané docela dobří.

Pozemní lanovka do Hallstattských solných dolů  (Libor O. Novotný)

(Libor O. Novotný)

Zmíním hlavně tři zážitky z návštěvy, byť jich bylo mnohem více: jízdu hornickým vláčkem, pohled na originální nejstarší dřevěné schodiště na světě (3000 let) a hlavně dřevěné skluzavky. Ty jsou tady dvě. První je zkušební a návštěvníci se tu naučí nebát se sjet dolů, byť jen nějakých 15 metrů. Zato ta druhá je dlouhá už 60 metrů a jízda po ní vyžaduje trochu odvahy – ale zvládne ji každý. Odměnou je fotka z automatu, kterou si pak každý může za €5 koupit u východu.

Skluzavka dlouhá 60 metrů, rychlost kolem 30 km/h (Libor O. Novotný)

Snímek automatického fotoaparátu z 60-ti metrové lanovky. Jirka drží rekord naší skupiny, ostatní rychlosti se pohybovaly lehce pod 30 km/h. Figurky v levém dolním rohu lákají na multimediální show, která přibližuje historii hornictví v Hallstattu. (Snímek: Fotopast)

Nejstarší dřevěné schody na světě (3000 let) (Libor O. Novotný)

Poslední atrakcí víkendu je soutěska Wörschachklamm. Asi dvoukilometrová cesta vzhůru údolím divokého potoka plného vodopádů a tůní, velmi romantická, připomínající třeba Jánošíkovy diery ve slovenské Malé Fatře. Ale zde je vše přizpůsobeno pohodlí návštěvníků, takže celá trasa vede po dřevěném chodníku a mnoha schodech. Možná je slovenský adrenalin hezčí, ale přesto i zdejší roklinka stojí za návštěvu (€4, na Sommercard však zdarma).

(Libor O. Novotný)

(Libor O. Novotný)

(Libor O. Novotný)

Na konci soutěsky je Oslí ranč, kde sice chovají jen jednoho osla, zato je zde několik koziček a jedna poťouchlá lama (Libor O. Novotný)

Takto realizovaný třídenní výlet se dá absolvovat v rámci některého z prodloužených víkendů bez zbytečného čerpání pracovního volna, ale je možné jej pojmout i jako základ delší dovolené – například jej spojit s návštěvou Salzburgu a německého Berchtesgadenu s Hitlerovým Orlím hnízdem, případně i se zastavením v Bavorském lese a na Šumavě nebo ve Vídni. Pak může taková dovolená trvat i více než týden. Jen je třeba trochu pracovat s rezervačními hotelovými systémy, aby vše pěkně navazovalo.

Omlouvám se, že jsem některé části výletu odbyl pár větami, i když by si jistě zasloužily podrobnější popis, ale to bychom se dostali už nad rámec blogu a rubriky „Víkend v…